Jarka

Cítí paprsky slunce, ale nikdy neviděla, jak obloha vzplane odstíny zlatých barev. Slyší hučení vln, ale nemůže obdivovat majestátnost moře. Paní Jarka, klientka osobní asistence Sue Ryder, je od narození nevidomá. Přesto, nebo možná právě proto, bojuje o každou životní zkušenost. Její oči na této cestě se jmenují Ivana, Martina nebo Hanka...

Jarce je 72 let a osobní asistenci, terénní sociální službu Sue Ryder, využívá už čtvrtým rokem. Osobní asistenti pomáhají s tím, na co starý člověk už sám nestačí – běžné denní úkony, cesta na nákup nebo společné procvičování paměti, která zapomíná. Výhodou této formy pomoci je to, že za ní nemusíte chodit. Přijde za Vámi! Nejčastěji pomáháme seniorům doma, ale výjimkou nejsou ani zdravotnická nebo sociální zařízení. To je i případ Jarky, která žije na Praze 5 v domově Palata, který je určen pro lidi se zrakovým postižením. 

Nesplnila očekávání druhých. Vlastní sny ale splnit dokázala.

Jarka se narodila ve znamení Berana a i to jí nejspíš pomáhá rvát se se vším, co jí život přináší. Nikdy neviděla. Do 7 let ještě dokázala rozlišit světlo a tmu. Později už ne… 

„Rodiče se o mě strašně báli a všechno mi zakazovali. Když jeli na dovolenou k moři, nevzali mě s sebou. Já jsem ale tohle jejich omezení nepřijala. Třeba jsem se chtěla naučit vařit, ale maminka mi to zakázala. Bála se, že se spálím. Tak jsem se naučila vařit od slepých.“

„Ve světě nevidomých je zvláštní to, jak různě tito lidé vnímají svoji slepotu. Někoho sice štve, ale také je pro něj výmluvou. Nemusí nikam cestovat, nemusí se o nikoho starat, nemusí tohle, nemusí támhleto... Podle mě má pak ale takový člověk prázdný život. A já chtěla všechno! Rodinu, děti, zážitky... Věděla jsem, že to bude složité. Ale to je ta různost života a lidé by ji měli přijmout. Můžete mít nějaké omezení, ale nemusíte přijmout jeho mantinely. Nemusíte mít úzký koridor zážitků. Nemusíte naplnit očekávání, která má společnost od nevidomého člověka. Že bude sedět někde tiše v koutku… V těžkých chvílích se nevzdat a vydržet. To je to! Mně osobně prostě nestačilo sedět doma. A ani dnes mi nestačí sedět v Palatě. Proto mám ráda Martinu, Hanku a osobní asistenci Sue Ryder, díky které mohu mít zážitky.“

K moři se svojí dcerou 

Jarka si splnila mnoho snů. Studovala, užila si mateřství se 2 dětmi, pracovala, starala se o domácnost. Jak sama říká, občas měla tisíc problémů, ale nikdy to nevzdala. Splnila si i své cestovatelské sny. Začala v turistickém oddílu TJ Zora, miluje obec Podhájska na Slovensku, v Čechách má ráda Hřensko. Vždycky si přála jet k moři a v 50 letech se jí to poprvé podařilo. Pak se k němu vydala ještě několikrát… Nejvíc se jí líbilo v Řecku a v Bulharsku. Nejraději vzpomíná na cestování s dcerou Ivanou. 

„Ivana mi ukázala všechno. O všem, co jsme navštívily, mi vyprávěla. Jely jsme trajektem, zpátky letadlem. Já jsem vždycky toužila letět. Představovala jsem si, že budu cítit, jak letadlo vzlétá. A ono vzlétalo, jenže ne podle mých představ. Tohle bylo jemné, jen mi bzučelo v uších. Pak už to vypadalo jako cesta autobusem, ale já si ve své fantazii představovala, že to bude dramatické. Divoké! Jako na kolotoči.“

Za zvuky, chutěmi a vůněmi s osobními asistentkami Sue Ryder

V posledních letech Jarce docházejí fyzické síly a na velké cestování se už necítí. I to je důvod, proč za ní do Palaty pravidelně chodí Martina nebo Hanka, osobní asistentky ze Sue Ryder. Ve společném čase také cestují, jen na mnohem menší mapě.

„Myslím, že pro paní Jarku jsou naše výlety vytržením ze stereotypu. Ona je nevidomá celý svůj život, proto nemá tendenci zrak nahrazovat. Vnímá svět z pohledu, který zná. Cestuje díky zvukům, chutím, vůním a mému vyprávění. Já jí vše popisuji a paní Jarka říká, že jí to takhle stačí. Ani nemá potřebu se věcí dotýkat. Z mých slov si zkrátka tvoří obraz o tom, jak náš výlet vypadá,“ říká Martina.

Martina také prozrazuje, která pražská místa jsou jejich nejmilejší: „Moc rády chodíme třeba do Strahovské zahrady, na Karlův most. Milujeme Café Na půl cesty. To je terapeutická kavárna, kde trénují pracovní a sociální dovednosti lidé s duševním onemocněním. Já paní Jarce popisuju hemžení v kavárně, jak vypadají ti lidé, jak vypadá její zákusek, jak nadýchaná je šlehačka na její milované alžírské kávě. Líbí se jí, že i ona sama návštěvou kavárny někomu pomáhá. A já jsem naopak opatrná, abych co nejméně pomáhala jí. Nerada se totiž cítí bezmocná. Proto jí všechno nechávám dělat samostatně. Žádná přehršel péče! To by nesla špatně. U nás to spíš vypadá takhle: Levá tři, váže pravá pět, sto padesát, pravá tři. Bacha! Prostě jako instrukce od navigátora pilotovi na automobilových soutěžích rallye. A tím pilotem je tady paní Jarka.“

O cestování snít nepřestávají…

Jarka by si přála znovu se vrátit do Bulharska, ale tentokrát ví, že už to nepůjde. Martinu to zase táhne na Nový Zéland. O svých snech si dlouze a barvitě vyprávějí. Ve fantazii totiž nepřestanou cestovat nikdy…

Tlačítko_darujte