Veroniko, pamatuješ si na situaci, kdy signalizace nefungovala a šlo o minuty?
Já myslím, že o minuty jde vždycky. Nezáleží na tom, co klient zrovna potřebuje - zvoní, protože hledá pomoc. Například na jednom z pokojů máme se signalizací dlouhodobě potíže. Klientka zvoní, ale my nevíme, odkud volání přichází. Je to šílené. Zvonek není slyšet, světlo nesvítí a my musíme procházet pokoje a hledat, kdo volá. To je pro pečovatele obrovský stres. Za mě platí: spokojený pečovatel, který se může spolehnout na signalizaci, rovná se spokojený klient. Když pečovatel neví, kam má jít, co se děje, jestli přijde včas nebo už je pozdě… To je hrozně vyčerpávající pro všechny.
Musíme přijít na první zavolání, protože může jít o život?
Ano. A zároveň potřebujeme, aby se klient mohl spolehnout na to, že když zazvoní, opravdu někdo přijde. Protože když to tak není, může se stát, že příště už nezazvoní, i když by pomoc opravdu potřeboval.
To se opravdu děje? Klient pomoc potřebuje, ale raději nezazvoní?
Ano, často. Klienti nechtějí „obtěžovat“. Celý život byli zvyklí všechno zvládat sami. A pak mají také zkušenosti z jiných zařízení, kde je třeba někdo okřikl: "Proč zvoníte? Teď nemůžete!" A tohle se bohužel pořád děje. Když jezdíme na sociální šetření do nemocnic nebo LDN, slýcháme to často – „od do“ se nezvoní, protože je porada, oběd, směna…
Jaká jsou nejčastější volání o pomoc? Jsou to akutní situace nebo to jsou drobnosti?
Je to všechno dohromady. Klienti potřebují například dopomoc na toaletu, podat tekutiny, změnit polohu v lůžku. Někdy jim upadne něco na zem a potřebují to sebrat. Jindy potřebují třeba pomoc se zavoláním rodině. V neposlední řadě jsou to zdravotní problémy - nevolnost, zvracení, bolest, dušnost a mnoho dalších příznaků. A pak jsou to také chvíle, kdy klient cítí, že přichází konec jeho života a nechce být v této chvíli sám.
Poskytujeme i paliativní péči. Jakou roli hraje signalizace v této fázi péče?
Pečovatelé si mohou signalizací přivolat pomoc, stejně tak jako sestra. Někdy je nás potřeba u klienta víc a křičet z pokoje o pomoc nebo odbíhat a hledat kolegu je nemyslitelné.
Co bys řekla člověku, který zvažuje, zda přispět?
Představte si, že ležíte v posteli a jste plně odkázáni na pomoc druhých. Jediné, co dokážete sami, je natáhnout ruku ke zvonečku a zmáčknout ho. Jenže zvonek nefunguje. Ani si nechci představit všechny ty myšlenky, které se v tu chvíli honí hlavou klientovi. Strach, samota, bezmoc… Víc asi nemusím říkat.
Foto a text: Radka Kulhánková
Darujte, prosím, na nový signalizační systém