Jirko, co bychom o Vás měli vědět?
V říjnu minulého roku naše rodina oslavila společné 100. narozeniny. Manželce i mně je lehce přes čtyřicet a dvě děti jsou dohromady právě plnoleté. Holčičce je 10 a klukovi 8 let. Ještě před 10 lety bylo mým velkým koníčkem cestování. Na vlastní pěst a s batohem na zádech jsme s manželkou minimálně jednou nakoukli do všech světadílů, kromě Antarktidy. Po narození dětí se k cestování vracíme postupně, ale máme za sebou například turistiku v horách na Korsice nebo v rakouských Alpách. Letos máme v plánu navštívit Albánii!
Jaká cesta Vás zavedla do Sue Ryder a k dobrovolnictví?
Před pár lety jsem si říkal, že kromě standardního pracovního života by se mi líbilo dělat něco “navíc”. Inspirovaly mě zprávy ze zahraničí, které říkaly, že na Západě je dobrovolnická práce něco naprosto běžného pro spoustu lidí, kterým to jejich osobní situace dovoluje a přejí si být aktivnější ve společenském životě. I u nás si velmi vážím rostoucího počtu lidí, kteří dávají svůj čas pro dobrou věc - ať už je to ochrana přírody nebo vedení zájmových kroužků pro děti.
Co je náplň Vašich dobrovolnických setkání s paní Miloslavou?
Vyprávíme si. Probíráme aktuální dění, ale také momenty a situace z minulosti. Válečné období, život před Sametovou revolucí...
Povídáte si také o cestování?
Ano a velmi rádi! Na podzim minulého roku jsme si vzájemně prohlíželi fotoalba z cest po východě U.S.A. Navštívili jsme řadu stejných míst v New Yorku a Washingtonu. Bylo moc milé připomenout si a porovnávat okolnosti našich cest, které se udály v rozpětí asi 15ti roků. Slíbili jsme si, že se k prohlížení alb ještě vrátíme. Velmi nás to oba bavilo.
Víte, které místo má paní Miloslava nejradši?
Myslím si, že paní Miloslava nejraději vzpomíná právě na pobyt v Americe. Přeci jen uskutečnit cestu do Spojených států před zhruba 30ti lety musel být obrovský zážitek v mnoha směrech. Rozdíly mezi tehdejším Československem a Amerikou musely být obrovské. Nicméně oba máme také velmi rádi české hory. Paní Miloslava tíhne ke Krkonoším, já jsem často na chalupě v Jizerských horách a obě pohoří mají k sobě blízko.
Jaké je Vaše nejoblíbenější místo na světě?
Nejpřitažlivější jsou pro mě země Střední a Jižní Ameriky. Pokud bych musel zvolit jednu lokalitu, tak například Bolívii. Je tam krásná příroda a velmi milí, “přírodní” lidé. Na cestování v této zemi nejde zapomenout.
Stihla už Vám dát paní Miloslava nějakou moudrou radu na cestu životem?
Paní Miloslava měla náročné dětství i mládí. Od svého tatínka, se kterým se na mnoho let během války musela rozloučit, dostala radu: “Musíš být statečná!”. Touto radou se celý život řídila a i já se jí snažím řídit, když jsem v úzkých.
Může podle Vás člověk cestovat, který cestovat z nejrůznějších důvodů nemůže?
Ačkoliv se na televizi koukám velmi málo, všiml jsem si, jak krásné a detailní dokumentární filmy se v dnešní době natáčejí. Kromě faktických dat a záběrů jde i o emoce daného místa a ti moderní filmaři umějí diváka přenést kamkoliv. Díky tomu se člověk může do různých lokalit v zahraničí alespoň takhle “vnořit”.
Doporučil byste ostatním vydat se na cestu dobrovolnictví?
Výpravu za dobrovolnictvím bych určitě doporučil každému. Kráčím po téhle cestě sice krátce, ale mám v úmyslu pokračovat. Je to pro mě hezky strávený čas, ze kterého mám dobrý pocit, že třeba můžu být někomu prospěšný. Tím, že jsem se zapojil až v době koronavirových restrikcí, neměl jsem zatím možnost poznat více různých aktivit, kterých se dobrovolníci účastní. Na ně se budu těšit, až to začne být znovu jen trochu možné. Věřím, že to bude brzy!