To, že můžeme o takto staré lidi pečovat každý den s respektem a lidskostí, je možné jen díky Vám — lidem, kteří věří v důstojné stáří. Vaše pomoc umožňuje nejen každodenní péči, ale i zavádění toho, co se později stává standardem: paliativní přístup, case management a další formy pomoci, které zlepšují péči o seniory v celé naší zemi.
Právě díky vám můžeme naslouchat lidem, jako je paní Anna. Je jí 104 let — a pořád má co říct. Poslouchejte...
O rozhodování
„Jsem ráda, že jsem tady u Vás. A taky že jsem si uchovala jakžtakž zdraví — a taky hlavu. Že ještě pořád můžu v mých letech rozhodovat sama o sobě, o věcech kolem. O zdraví, o penězích, o tom, jak to tady potřebuji a cítím já. O životě, který mi ještě zůstal. Za to jsem opravdu vděčná.“
O dobrých lidech
„Byla jsem střídmá v jídle a měla jsem klidné, spokojené manželství. Padesát let! Hodný muž, dobří sousedé, dobří lidé kolem mě. To je víc než bohatství. No a tělo už odchází, to je jasné. Ale pořád dojdu pár kroků. A to je dar.“
O slovech
„Víte, v životě se musíme pořád trochu přizpůsobovat — sobě, rodině, lidem, se kterými žijeme. Aby to klapalo. Aby nebyly rozbroje. Když už se něco začalo hrotit, můj muž vždycky říkal: „Ty musíš mít poslední slovo.“ A tím mi vlastně zavřel pusu. Jemně, ale pevně. A já byla ráda! Člověk musí říct, co potřebuje, ale taky musí vědět, kdy má přestat. Nepřilévat olej do ohně. Nechat si to na příště. A do příště to většinou zapomene,“ směje se paní Anna.
O mozku
„Vy máte dneska spoustu věcí, které přemýšlejí za vás. Já mám křížovky, vzpomínky, drobné úkoly. Mívala jsem sešit, abecedně seřazený, kam jsem si psala výrazy, které jsem si chtěla zapamatovat. Mozek se nesmí uspávat, musí pořád pracovat, vracet se zpátky k věcem. Protože tady (ukazuje paní Anna na hlavu), tady potřebujete ještě místo, dokud tu jste.“
Přání do života pro nás pro všechny
„Každý člověk má nějaké neduhy, nějaké nedořešené případy. Moc bych vám přála, aby se vám podařilo dořešit to, co potřebujete. Aby se vám aspoň něco z toho povedlo… ještě za života. Ještě když jste tady.“ A já? Já si ni zvláštního nepřeju. Jsem vděčná za to, co mám. Za to, co mi život dal. A za to, že ještě pořád mohu být sama sebou.“
Každým rokem přibývá lidí, kteří se dožívají velmi vysokého věku. Zároveň rostou jejich potřeby — fyzické, zdravotní i ty lidské. Vaše podpora rozhodne o tom, jestli jejich poslední kapitoly budou o strachu a osamělosti, nebo o klidu, péči a blízkosti.
Staňte se hvězdou pro ty nejstarší z nás. Prosím darujte.
PS: Paní Anna má přece jen jedno přání do příštího roku. Ráda by se dočkala otevření Dvoreckého mostu v březnu 2026. Padesát let totiž žila na Zlíchově. „Ale jestli to stihnu,“ směje se, „to už je na Pánu Bohu.“
Text a foto: Radka Kulhánková