Podle Psychobiografického modelu

Do domova pro seniory přichází nový klient. Je mu 84 let. Abychom o něj mohli dobře pečovat, musíme znát jeho příběh. Je to cesta, jak starému člověku ulehčit těžkou životní změnu.

Životní příběh je totiž alfa a omega Psychobiografického modelu péče, jehož prvky v Sue Ryder používáme. Učí nás nevidět „jen“ starého 84letého pána, který tráví čas na lůžku, ale pana Jiřího, který vyrůstal v domě v pražském Suchdole, miloval ovocné knedlíky od maminky a jezdil na kánoi. Oženil se, pracoval jako vedoucí v továrně, věnoval se truhlaření a v penzi začal sbírat vtipy. Víme o něm, že se věnoval truhlaření, takže seženeme starou komodu, kterou může nabrousit a nalakovat. Pak se najednou stane,  že pán, který se neudrží vestoje, zapomene při broušení na bolest a vydrží 15 minut stát!

Zakladatel tohoto modelu péče je prof. Erwina Böhm, který se řídí heslem „Nejdřív rozhýbej duši a poté tělo“. Jde o mezinárodně uznaný ošetřovatelský model, v současnosti využívaný v německy mluvících zemích v oblasti geriatrické a gerontopsychiatrické péče. Znalost životního příběhu klienta je zde klíčová i proto, že člověk potřebuje zažít pocit užitečnosti. Tím, že víme, co naši senioři rádi dělali, jim můžeme nabídnout aktivity šité na míru. Třeba sázení květin, sledování oblíbeného sportu nebo výlet na místo, kde vyrůstali.

Důležité je, aby se u nás klienti cítili dobře. Domov jim nahradit nemůžeme, ale snažíme se k němu alespoň přiblížit a navodit jeho atmosféru. Proto si klienti mohou vzít do pokoje své věci - lampu, křeslo, obrázky, hrnek na kávu, fotografie, vlastní povlečení... Klientům a jejich blízkým se snažím vysvětlovat důležitost „životního příběhu“ a osobních věcí, které si mohou vzít do svého pokoje.

Věřte, že díky biografii jsem i my v Sue Ryder bohatší o mnoho informací a zážitků. Někdy jsou pro nás jejich vzpomínky lekcí dějepisu i zeměpisu. Také současná situace, kdy musíme dodržovat různá opatření kvůli možné nákaze Covid 19, se pro nás stala důležitá v pochopení života našich klientů. Mnozí z nich zažili válku či nemožnost vykonávat profesi kvůli komunistickému režimu. V mysli mi zůstává věta, která nedávno zazněla z úst jedné naší dámy: „Ale nebojte. Máme co jíst, můžeme na terasu na sluníčko a bez návštěv vydržíme. Válka byla opravdu mnohem horší.“

Tento způsob péče o staré lidi můžete podpořit i Vy. Děkujeme.

pan_JOsef