Péči o babičku Milenu jsme dlouho zvládali doma sami. Pak se její zdravotní stav prudce zhoršil. Ona, která nesnášela ležet, zkrátka zůstala ležet. Dokonce nás přestala poznávat! A tak jsme se museli naučit spoustu ošetřovatelských věcí, aby mohla zůstat s námi doma. Přebalování, krmení, převlékání postele pod babičkou… Jednoho dne nám paní doktorka řekla: „Myslím, že se blíží konec, je to otázka několika dní.“ Celá rodina se s babičkou přišla rozloučit. Pak jsme byli neustále s ní. I v noci jsem jí pořád sledovala na monitoru. Pořád jsem se na ni dívala, protože jsem netušila, jestli spí nebo zemřela.
Pak přišlo jedno ráno a ona se normálně probudila a prohlásila: „Janičko, já jsem ještě nezemřela!“ A já jsem jí tehdy řekla: „Né, babi, né. Ale ty mě poznáváš? My jsme se s Tebou všichni rozloučili. Ty jsi vypadala, že zemřeš.“ A na to babička Milena prohlásila, že už je jí dobře. Tehdy jsem si řekla: „Tak Ty tady s námi ještě asi máš být, babi.“ Její zdravotní stav se začal pomaličku zlepšovat, ale už to nebylo ono. Moc nám tehdy pomáhal hospic v Čerčanech, ale pak přišla zpráva ze Sue Ryder!
Po přijetí do domova pro seniory Sue Ryder se babička Milena neuvěřitelně vzchopila. Po 3 letech třeba začala znovu chodit sama na toaletu. To je pro starého člověka obrovská věc. Postupně si to v Sue Ryder úplně zamilovala. Legrační bylo, že měla pořád něco na práci. Já mám 4 děti, pořád jsme za ní chodili a střídali se. Ale ona nám často říkala: „Já dneska nemám moc času. Já si s Tebou to kafe dám, ale my máme potom zpívání a já jsem tam strašně důležitá, víš? Oni beze mě nezačnou. Já tam musím!“ Můj syn si třeba udělal volno v práci, přišel za babičkou a ona na něj neměla čas. Tomu jsme se doma vždycky hrozně smáli. To bylo pořád zpívání, předčítání, cvičení, zvířata, tvoření…
Nebo ty vaše soutěže a hry. Člověk by řekl, že starého člověka už něco takového bavit nebude. Ale babička Milena byla strašně soutěživá. Můj syn Honza jí dělal doprovod a ona se chlubila ostatním klientům: „Já mám nejlepšího asistenta a dneska to tady všechno vyhrajeme!“ Vždycky mi říkala: „Víš, Janičko, mě tady mají všichni rádi.“ A to je to, co děláte v Sue Ryder skvěle. Já to nechápu, ale je to úžasné. Babička třeba seděla na chodbě a každý jí pozdravil. Každý s ní prohodil slovo. To je umění – prohodit s někým třeba jenom 5 slov, protože na víc nemáte čas. Ale ten kratičký čas je moc cenný!
A ještě něco tady děláte úplně báječně. Je to podle mě to úplně nejdůležitější! Je to věc, o které jsem já věděla, že bych měla dělat, ale která se doma dělá moc těžko. Protože člověk se doma pořád jen stará a zapomíná na to. Vy jste té naší babičce dali ten pocit, že má svou funkci, svou práci, své poslání! Dávali jste jí vědomí toho, že je pořád potřebná. Vzpomínám si na jednu krásnou příhodu.
Byla tady paní, která prakticky nevnímala. Jednou jedna pečovatelka babičce řekla: „Paní Mileno, já bych tady vedle Vás posadila paní Marii. Já teď potřebuju něco udělat, tak kdybyste se mi o ni tady chvíli starala. „Janičko, já jsem si vedle ní sedla, vzala jsem jí za ruku a dávala na ni pozor. Ona už sice nemluví, ale já vím, že mě má ráda a dělá jí to dobře.“ Díky tomu si babička připadala strašně důležitá. Pořád neměla čas, protože měla povinnosti. To bylo úžasné.
Pak přišlo její skutečné životní finále. Ona se rozhodla odejít - měla to jasně naplánované. Přála si to, co chceme asi všichni, ale splní se to jen málokomu. Usnout a už se neprobudit. Otevřeně o svém odchodu mluvila. Musela jsem v průběhu času uznat, jak moc důležité to pro ni bylo – mluvit o svém konci. Povídat si o tom. Často mi říkala: „Janičko, musíš to pochopit. Mně už všichni odešli a já už prostě dál nemůžu. Já se vůbec nebojím. Už mi nepřejte, abych tady ještě dlouho vydržela. Mám Vás všechny strašně ráda, ale já už chci odejít.“
Moc jsem jí přála, aby se jí tohle její poslední přání splnilo. Ještě si stačila nechat ostříhat a upravit vlásky, a pak jednou večer usnula a už se neprobudila.
Paní Milena žila v Sue Ryder v letech 2015 až 2018. Zavzpomínaly na ni snacha Jana Kovářová a dcera Eva Kovářová.
„Stává se, že starý člověk najednou nemůže být tím, kým byl vždycky zvyklý být. Není schopen připravit svým blízkým krásnou oslavu narozenin. Není pro ně prospěšný svou prací. Nemůže hlídat vnoučata. Řešením se zabýval profesor Böhm, autor psychobiografického modelu péče, a zabýváme se jím i my v Sue Ryder. To, co můžeme pro naše blízké nebo pro naše klienty, zvlášť pokud jsou závislí na pomoci, udělat - dát jim alespoň jednou za den zažít to, že jsou skutečně užiteční. Není to hra na užitečnost. Je to skutečný hluboký zážitek vlastní užitečnosti a prospěchu, který má společnost a moji blízcí z toho, že jsem,“ říká Matěj Lejsal, ředitel Sue Ryder.
