Příběh z paliativní péče: Paní Marie

Znát poslední přání našich klientů a pokusit se je splnit. I to je dílek z mozaiky důstojné péče podle Sue Ryder a také důvod, proč jsme se 5. března 2020 vydali s paní Marií na horu Říp.

Byla středa, venku foukal silný vítr a bylo tak sychravo, že by člověk nejraději seděl pod dekou a usrkával horký čaj. Přesto ze Sue Ryder vyjela zvláštní výprava. Doprovázali jsme paní Marii, která si přála naposledy vidět Říp a Roudnici nad Labem, kde se v roce 1926 narodila. Této cestě by sice víc slušely jarní kulisy, ale my se báli cestu odložit. Někdy jindy mohlo v tomto případě znamenat už nikdy. 

Paní Marii již několik měsíců ubývají síly a postupně se tak stala klientem v paliativní péči. Ona i řada našich dalších klientů trpí nevyléčitelným onemocněním v pokročilém stádiu. Proto uplatňujeme prvky tzv. paliativní péče, která se zaměřuje na zvládání bolestí, dušnosti a jiných tělesných nebo duševních útrap. Alfou a omegou je zde zachování kvality života až do úplného konce. Jak říkají kolegové z organizace Cesta domů, se kterou úzce spolupracujeme: „Paliativní péče podporuje život, avšak pohlíží na umírání jako na přirozený proces, neusiluje ani o urychlení, ani o oddálení smrti.“ Vychází důsledně z individuálních přání a potřeb klientů. A někdy se jako naléhavé ukáže přání navštívit nějakého člověka nebo místo. 

„Z cesty jsme měli trochu strach. Velkou obavou pro nás bylo, zda paní Marie dokáže tak dlouho sedět, protože už tráví většinu času na lůžku. Díky speciálnímu autu ale nemusela složitě přesedat a celou cestu zvládla pohodlně na vozíčku a během zpáteční jízdy dokonce klidně podřimovala. Starost nám dělala velká zima, která ten den panovala. Proto jsme se dobře připravili – teplý fusak pro vozíčkáře proti větru, zásoba teplých dek, šátky a samozřejmě svačina. Asi nejvíc jsme se ale báli toho, zda paní Marie pozná známá místa. Zda se to přání vlastně splní a bude stát za fyzický diskomfort, kterému se musela vystavit. Ale ona nejen že místa poznala. Ona se úplně probudila a začaly ožívat její vzpomínky. U nohou jí ležela Polabská nížina, kterou sledovala z úpatí hory, protože výš jsme se nedostali. Znovu viděla dům, kde žila, a málem zdolala i Říp - marcipánový dort v cukrárně na náměstí“, říká Kateřina Holmanová, vedoucí terapeutů a pečovatel Ondra, kteří paní Marii doprovázeli. Podívejte se na fotogalerii z této cesty.

Nejspíš se ptáte, jak je to dnes. Od naší cesty uběhly téměř 4 měsíce. Paní Marie stále žije v domově pro seniory Sue Ryder, nad její postelí visí obraz s horou Říp a má další poslední přání. Chce vidět Paříž!

Za to, že můžeme psát takové příběhy, vděčíme našim dárcům a podporovatelům. Díky Vám není život klientů Sue Ryder omezený jen na lůžko a 4 stěny pokoje. Mají v něm místo poslední přání, která pomáháte plnit spolu s námi. Děkujeme Vám!